Ty tam jsou doby kovbojů či pistolníků Divokého západu. Jediné, co zůstalo, jsou ony divoké a neobydlené prérie, na kterých se prohání místo kovbojů jen vítr, suché trsy trávy, suché větve a možná nějaký ten kojot. A vlastně ještě někdo. Jsou to pošťáci na koních. Protože v prérii ještě nejsou zbudované silnice, tak se dopisy, pohledy a jiná psaní vozí v poštovních pytlích na koních. I poslyšte o jednom z těch báječných mužů s poštovním pytlem a skvělým koněm.
Kůň našeho poštovního hrdiny byl sice skvělý, ale také bujarý a lekavý. Muž seskočil z koně, aby si odpočinul. A snad to byl jakýsi velký pták, který nad koněm prolétl příliš nízko a příliš prudce, že se ten splašil a milému muži od pošty utekl. Jen ten poštovní pytel po několika metrech z jeho hřbetu spadl. Bez naděje, že se kůň vrátí, zůstal pošťák v prérii. Byl to navíc bohužel invalida, noha mu špatně sloužila, kulhal a na dlouhou cestu se tudíž nevydal. Na druhou stranu byl zvyklý se sám o sebe postarat, a tak si řekl, že v prérii vydrží do doby, než pojede stejnou trasu další muž na poštovním koni, což bude zhruba za týden.
Jídla už s sebou mnoho neměl a tu trochu snědl během jednoho dne. Co teď? V prérii žilo mnoho ptactva, které v době, o níž vyprávíme, mocně snášelo vejce. Dobrá to výživa pro našeho prérijního trosečníka! Ale jíst vajíčka syrová? Snadná pomoc, řeknete si, není to přeci žádný greenhorn, neboli zelenáč, rozdělat oheň není problém. To ne, to máte pravdu. Jenže v čem vejce uvařit? Jen tak je hodit do ohně? Co když prasknou? Lepší by bylo vejce uvařit natvrdo ve vodě – ta se tu a tam v okolí, kde nedobrovolně trávil tyto dny, vyskytovala – nebo třeba usmažit volské oko – ale problém je jinde. V čem uvařit, na čem usmažit? A přeci se mu sbíhaly sliny, jak tomu kojotovi, jehož táhlé vytí bylo slyšet jako árie prérie.
Muž si však věděl rady. Z papírových zásilek si udělal kalíšek, do něhož nalil vodu a vhodil vejce. Rozeklaný klacek posloužil jako držák. Nad ohněm přivedl vodu do varu a vejce přivedl ze syrového natvrdo vařené. I volské oko si usmažil. Samozřejmě, že také na papíru šikovně poskládaného jako malá pánvička. Zkrátka si žil dobře ten týden, než ho další poštovní muž na koni našel. Nevíme sice, co by takové stravě řekl výživový specialista, protože mnoho vajec jistě není právě zdravé stravování. Určitě mu zvýšilo cholesterol. Jenže kdo by takovou věc v prérii řešil, že?
Stravování opravdu řešit nebudeme. Máme však jinou otázku: „Není vaření a dokonce smažení v papíru nějaký blud?“ Vždyť papír přeci hoří! Šlo by takovým způsobem uvařit a usmažit vejce? Nezašel autor ve svém vymýšlení příliš daleko?
Ověřte si to následujícím pokusem:
Pomůcky pro pokus jsou vlastně ty samé, které jsou popsány v příběhu – tedy vejce, voda a papír. Postačí běžný kancelářský. Poskládat z papíru kalíšek vás učit nebudeme, to jistě zvládnete, stejně tak do něj nalít vodu a pomocí nějaké pomůcky (např. kleště na obracení masa při grilování, nebo chemické kleště) přidržet kalíšek nad otevřeným ohněm (např. z propanbutanového vařiče, či kahanu). Varováním, aby nad plamenem byl pouze papír, který je smáčen vodou, do jisté míry odpovídáme i na otázku položenou na konci příběhu. Podobné je to se smažením vejce. Tady doporučujeme papír mírně potřít omastkem a opět vystavit otevřenému ohni pouze tu část papíru, na které se nachází vejce. Zbývá popřát nejen to, aby se pokus podařil, ale také „dobrou chuť.“